Historie Čimelických výstav 1962-1971

V červnu 1958  byla v hostinci U Pajerů na čimelickém náměstí založena jako jedna z prvních na píseckém okrese  základní organizace Českého svazu zahrádkářů. Zakladatelé si ale neplánovali konání květinových výstav – hlavní náplní činnosti bylo shánění zahrádkářských potřeb, hnojiv a  sadebního materiálu, především tehdy žádaných zákrsků nově šlechtěných druhů ovoce. Často si sám vzpomínám, jak jsem jezdíval s přítelem Františkem Pavlíčkem (tehdejším majitelem statku, ve kterém později sídlilo JZD a dnes je v něm „Jídelna u Hlavínů“) po ovocných školkách v širokém okolí a mnohdy jsme štěpy museli i vyzvednout a pak u Oty Pánka doma založit. Pro členy ale bylo neméně důležité smluvní zajištění odbytu přebytků  plodů, vypěstovaných na jejich zahrádkách podnikem Ovoce – zelenina.
Teprve 9. a 10. června v roce 1962  realizovali zahrádkáři v rámci slavností tzv. „Čimelického léta“ nápad přítele Karla Krämera (tehdejšího vedoucího manipulačního skladu dřeva St. lesů u nádraží) uspořádat ve zdejším zámku, kde tehdy byla filmová škola, výstavku květin.  K podpoře  realizace  nápadu ji spojili s pietní výstavkou fotografií k 20. výročí vyvraždění Lidic. V Zítřku, tehdejších okresních novinách, vyšel pochvalný článek, což čimelické zahrádkáře tak nadchlo, že již 8. září k příležitosti nadcházejícího stoletého jubilea (+ 21.1.1862) úmrtí Boženy Němcové uspořádali „Jiřinkovou výstavu“ doplněnou mečíky a pochlubili se ovocem i zeleninou. Výstavy byly jednodenní, květiny většinou z místních zahrádek byly umístěny na stolech a bednách podloženy balícím papírem. Pozornost budily sukulenty zapůjčené panem Volákem z příbramských komunálů. Vystavenými kaktusy se pochlubil  Josef Šindelář. Za zmínku stojí účast téměř 400 návštěvníků, kteří zaplatili na dobrovolném vstupném 705 Kčs. O výstavě byl opět pochvalný článek v píseckém Zítřku. Na podzimní „Jiřinkové“ už ale byly i květiny dovezené ze Lnářů, od jiřinkářů z Příbrami a mečíky od pana Prokopa z Komárova u Hořovic. A samozřejmě od místních členů, kteří navíc rádi předvedli své výpěstky ovoce. (Ty čtenářům ukazujeme na fotografii č.1)

V třiašedesátém roce jsme se přestěhovali do nového lesnického působiště – na polesí Štěrbina, nedaleko Třemšína.  Zde má jedno z pramenišť i naše řeka Skalice. Tam nás také navštívili  čimeličtí přátelé Láďa Kulas, Vašek Skala a Karel Huleš, se kterými jsme vymýšleli, jak nastávající výstavu obohatit. Vůdčí osobností byl Karel Krämer a velmi se angažoval Josef Žák. Byla tehdy uspořádána v přízemí ZDŠ – na chodbě a v jedné třídě po dobu jednoho týdne mezi 18. a 25. srpnem 1963. Čimeličtí tehdy hledali inspiraci v Tučapech u Tábora a v Blatné, kde si již budovali tradici svých výstav. Květiny zde úhledně prezentovali jen ve vázách na stolech. My jsme se snažili vystavované květy nějak obohatit. Snad se to podařilo zásluhou již jmenovaného K. Huleše, L. Kulase a Josefa Biskupa.  Zhotovili potřebné stolky, police, stojany a mříže, na něž jsme mezi květiny uplatnili i různé výtvory, zdůrazňující přirozenou krásu dřeva - dílka to našeho tehdejšího souseda z Voltuše – Jana Berana, lidového řezbáře a „pachatele“ samorostů. (Viz foto č. 2 a 3, ukazující příklady vystavovaných exponátů). Na stěnách jsem pak uplatnil své zvětšeniny fotek z přírody,  květů a kaktusů. Ostatní květinové exponáty dodali již osvědčení přátelé z minulých výstav, ale navíc jsme expozici obohatili o nové výpěstky mečíků přítele Bystrého až z Dřísů od Nymburka a pana Havla, šlechtitele růží z Tučap. A představte si ten úspěch – výstavku navštívilo a většinou obdivovalo více než 1200 návštěvníků a  psali o ní v časopise RÁDCE zahrádkářů.

Po roce se opět připravuje výstava na závěr měsíce srpna ve zdejší škole. S Láďou Kulasů  vymýšlíme a on soustruží velké dřevěné vázy, kterými se snažíme nahradit tenkráte nedostupné z keramiky. Ty, jež vytvořil, naproti tomu ukazují nádheru přírodní textury dřeva. Jeho kolegové k vystavení květin vyrobili různé stojany  a dřevěné mříže. Na samotné výstavě budila opět  zájem diváků Šindelářova kolekce kaktusů a samozřejmě nové výpěstky vystavovatelů, kteří se představili již před  rokem. Problém však byl s vedením školy, kterému vadilo, že zbývalo málo času na úklid před zahájením nového školního roku - a zřejmě to bylo také důvodem, že v příštím roce 1965 se výstava nekonala. Smutnou skutečností bylo, že zemřel jeden ze zakladatelů  čimelické organizace zahrádkářů – František Pavlíček.
Tehdejší předseda MNV (funkce jako dnešní starosta) František Čapek, přesvědčil (dnes by se řeklo loboval u) Josefa Hladíka, vedoucího čimelické zámecké zahrady, v oné době v držení Státních statků Protivín, aby zajistil umožnění zahrádkářské výstavy v prostorách jejich objektu. Dobrá věc se podařila a v roce 1966 Statky dokonce nabídly spolupráci i dostatečné množství mečíků v sortách zde pěstovaných k dekoraci výstavních prostor. MNV podpořil zahrádkáře také tím, že v obecní režii zakoupil vázy, které byly zahrádkářům nadále zapůjčovány. Ale stejně vázy na květiny rozšiřováním expozice  byly stále nedostatkovým zbožím. V roce 1966, kdy jsme 27. a 28. srpna vystavovali poprvé v zahradě, byly sice k disposici pouze prostory dnešní prodejny, větší síň sloužící za přípravnu, pikýrovna a jedna místnost, kde je dnes kancelář. Ve sklenících se nearanžovalo, ani nebylo v plánu, že budou zpřístupněny divákům. Tento záměr však nebyl dodržen a vedoucí zahrady  J. Hladík umožnil návštěvníkům prohlídku skleníků, kde byly množeny a pěstovány různé hrnkované květiny, jak vidíme na snímku  č. 4 s průhledem z „výstavní haly“. Zde jsme měli zavěšeny proti světlu v oknech dva soubory diapozitivů. Ti diváci, kteří nechvátali, se  mohli pomocí lupy nechat okouzlovat hýřivými květy (barevné diapozitivy tehdy byly jedinou, nám amatérům dostupnou  technikou barevné fotografie) a jak vidíme na snímku č. 5, největší zájem byl u dětí. Nechyběly ani v minulých letech obdivované samorosty. Přímo atrakcí výstavy se však venku  před skleníky stal, pomocí fólie a nějakých tvárnic a vodních rostlin udělaný bazének, v němž byly tryskající fontánky, zhotovené ze starých dřevěných loukoťových kol od vozů. Poutavost podívané můžete posoudit na snímků č.6. Sortiment mečíků byl obohacen o široký záběr výpěstků přítele Homoláče z Příbrami. Moje choť Marie s Josefem Šindelářem připravili divákům novinku - bylo to několik aranžmá květin ve stylu ikebany.

Nadcházejícímu, již šestému  ročníku výstavy květin, konanému 19. a 20. srpna 1967 byl vedoucím zahrady uvolněn jeden skleník. Tím se nám plocha k prezentaci zvětšila proti minulému roku o 250 m², ale současně se podstatně zvýšila náročnost a intenzita včasné  realizace výstavy. Pro představu: ve středu byl skleník vyklizen a frézou plocha zorána. Výstava začínala za tři dny! První brigádníci přišli odpoledne, plochu uhrabali a na vyznačená místa se osazovaly prefabrikované betonové desky sloužící k našlapování (viz obraz č. 7). Uhrabaná zemina se podle potřeby upravovala pískem, rašelinou a nebo antukou. Tak jsme barevně diferencovali plochy k zvýraznění některých nádob k prezentaci různých květin. Používali jsme, z důvodu již zmiňovaného nedostatku váziček, také láhve, ve kterých bylo prodáváno mléko, což nebylo nejestetičtější. Tenkrát mě napadlo zasunout je do silnějších drenážních trubek, které byly v rohu zahrady „vyštosovány“ k melioraci nedalekých polí. Jak vidíme na snímku č. 8 a 10, nápad pak byl několik ročníků zvlášt pro exponáty mečíků úspěšně využíván. V pátek ráno již přiváželi květiny.  Výhodou bylo, že mimo čimelickou statkovou zahradu své výpěstky poskytly Státní statky Křimice, Lnáře, Všeruby, Ústřední zkušební ústav Praha a již dříve osvědčené Komunální služby z Příbrami a přítel Homoláč z Dobříše. Opět jsme využili obohacený soubor samorostů  Jana Berana z Voltuše u Rožmitálu (viz snímek č.14). Ve skleníku poprvé se našlo i místečko na malý bazének, za nímž na snímku č.13 vidíme m.j. L. Kulase. Novým nápadem Františka Čapka byly z ohýbaného drátu svařované, pro reprodukování zvětšené kresby Josefa Čapka vytvořené k ilustraci  knihy „Zahradníkův rok“ jeho bratra Karla. Také bych chtěl připomenout některé nejaktivnější přátele, kteří se mimo již dříve jmenovaných podíleli na celkovém vzestupu  úrovně výstavy. Byli to Ota Pánek, Karel a Václav Berendovi, Václav Klecan, Bedřich Štyndl, Karel Beran, František Kajgr, Josef Žák (viz č.16) a další, které si právě v paměti nevybavuji. Koordinací všech činností v tomto roce se ujal pan učitel, přítel Josef Pecka. Spokojenost 2033 platících návštěvníků nám dokládaly obdivné a pochvalné zápisy návštěvníků.

Na v pořadí sedmý ročník čimelické výstavy, která měla být vyvrcholením oslav desetiletí existence zahrádkářské organizace v Čimelicích, jsme se pečlivě připravovali. A dokonce zásluhou přítele Františka Zemana byla vydána třítisícovým nákladem příležitostná padesátistránková publikace „Čimelice“. Jak jsem se již v úvodu zmínil, vše bylo jinak a nám se dostalo „nečekané a  nežádané bratrské pomoci armád spřátelených vojsk“ – a samozřejmě pečlivě připravovaná výstava se nemohla konat. A kdo by v takové situaci na  to jen mohl pomyslet. Tak se sedmý ročník konal až o rok později - 23. a 24. srpna 1969. Šéf zahrady přítel Josef Hladík (vidíme ho také vlevo v klobouku na snímku č.8) dal k dispozici i sousední druhý skleník, což ale znamenalo pro nás dvojnásobnou pracovní náročnost k zaplnění 500 m čtverečních skleníkové plochy. Dopadlo to dobře - ve skleníku bylo zbudováno jezírko s různými vodními rostlinami, ale i pohybujícím se vodním kolem roztáčeným proudem vody. Primární bylo ve větším množství předvedení aster  a letniček z Kontrolního a zkušebního ústavu v Dobřichovicích a hit „mečíkářů“ - soubor novinek přítele Homoláče z Dobříše. Růže představily ČSSS Lnáře a Všeruby a KS Blatná spolu s vyšlechtěnými novinkami př. Havla z Tučap. A poprvé Státní statek Milevsko nabídl ve venkovní expozici také svůj sortiment ovocných stromků a bobulovin – známka, že už i toto zboží je na trhu. I prezentace kaktusů (viz obr. č. 9) se rozšířila – k osvědčeným od  J. Šindeláře přibyly bodlinaté výpěstky př. Mourka z Vráže. V té době čimelická zahrada podstatně obohatila sortiment ve velkém pěstovaných mečíků, jak ostatně na snímku č. 10 můžeme vidět z radostného gesta, jímž se př. Josef Hladík chlubí, co vše krásného zde vyrostlo. Hodně návštěvníků přijelo autobusy, díky propagační brožuře zbylé z minulého roku, jež byla Fr. Zemanem rozeslána na spřízněné organizace zahrádkářů. Ponejprv se v  televizi objevila reportáž z Čimelické výstavy zásluhou českobudějovické redakce. Bylo to tou nejlepší propagací, která mohla podstatně zvednout budoucí zájem a překonat letošních cca 5000 návštěvníků.

Po osmé se výstava konala za rok opět v posledním srpnovém týdnu roku 1970. K sobotě a neděli byla prodloužena ještě o pondělí, kde se předpokládalo, že bude umožněna zdarma  mládeži z končících letních táborů v okolí. Návštěvníci jako v minulém roce měli možnost obdivovat pokojové rostliny, uchvacující  květy roztodivných mečíků a růží od pěstitelů známých již z předchozích výstav. Jiřiny představil po odmlce opět př. Pecháč z Příbrami. Již zavedené kaktusáře svou sbírkou doplnil př. Hulák z Milína. Podle většinou obdivných a děkovných zápisů v pamětní knize jsme zjistili, že naši výstavu navštívili hosté až ze Semil v Podkrkonoší, Žďáru nad Sázavou, Jindřichova Hradce, ale jsou v ní projevy uznání také v němčině, angličtině a francouzštině. Jak píše Láďa Kulas ve své Kronice čimelických výstav, velmi jej zaujala lakonická noticka: „Est – Est – Est !“ pod níž je podepsána B. Schicková, Eidhoven, Holland. Na nádvoří před zahradou byla opět výstava drobného hospodářského zvířectva, zakončená oceňováním nejlepších chovatelských úspěchů, které mimo diplomů byly dekorovány kytičkami gladiolů.

Za  rok, 21. až  23. srpna 1971 se konala již v pořadí devátá výstava květin v Čimelicích. Ač jsem stále bydlel v Brdech na Štěrbině, bylo samozřejmostí, že jsem veškeré záležitosti kolem výstavy považoval také za své. Zkušený amatér – ovocnář Václav Kulas (příbuzný Ladislava Kulase), od kterého jsem sám získával zkušenosti, měl dceru Marii, moji spolužačku ze základky, která se provdala za plzeňského malíře a grafika  Josefa Jíchu (s přítelem Shorným ho vidíme na snímku č. 11). Byli jsme dobří kamarádi a již na předcházejících výstavách spolupracoval (stále mám před očima minule jím vystavený obraz Mariina dědy, mistra  řeznického pana Králíčka, myjícího si nohy) různými vtipnými návrhy. V jedenasedmdesátém roce mu byla svěřena celá koncepce a v podstatě i propagace a  řízení realizace výstavy. Vzal to již profesionálně: udělal skládací graficky pojatou pozvánku a ve spolupráci s plzeňským redaktorem Lidové demokracie Václavem Hejným publikovali články o čimelické výstavě  květin. Navrhl a vypracoval logo výstavy v podobě velkého „Č“ s korunkou na místě háčku, které se stalo symbolem dalších výstav. K příležitosti tehdejší expozice namaloval a vystavil soubor rozměrných obrazů s náměty pohádkových postav (jak vidíte na fotografiích č. 12 a 15). Vzbudily tak mimořádnou pozornost návštěvníků, že jí byl i sám překvapen. Rozsah výstavy se opět rozšířil o další skleník. Bez toho by totiž nebylo možné uplatnit všechny exponáty, které jsme chtěli prezentovat. Byly to např. různé druhy alpinek  ze sbírky přítele Boušky z Hněvkova u Blatné a více jak 120 druhů jiřin, získaných jako řízkovance od jejich známého pěstitele pana Langra z Rájce - Jestřebí u Blanska. Velkou pozornost budil soubor květů lilií, vystavovaných členy organizace „Martagon“. V tomto roce Státní statek Křimice vystavoval mimo řezaných květů také hledané konifery. Malým návštěvníkům prý se nejvíce líbilo jezírko s fontánkou a hradem. Mezi vystavujícími mečíkáři se objevila dvě nová jména; Josef Hubač a Dr. Josef Janda z Horažďovic. Místní Osvětová beseda pozvala k vystoupení v čimelickém parku známou pražskou hudebně estrádní skupinu “Setleři“ a fotbalisté zorganizovali jako doplňkovou akci přátelské utkání s pražskými internacionály Slavie Praha v čele s legendárním brankářem Františkem Pláničkou. Také chovatelé se na nádvoří pochlubili svou již třetí výstavou. Tento rok se návštěvnost oproti minule opět téměř zdvojnásobila – branou prošlo téměř 9500 platících hostů.
Příště budu pokračovat povídáním o prvé jubilejní 10. výstavě v srpnu 1972 a dalších. Doufám, že čtenáři mi dnes odpustí eventuelní mezery nebo nepřesnosti v předložených informacích, které, když byla „paměť děravá“, jsem oživoval Kronikou Ladislava Kulase.

Autor: Václav Vlček, Čimelice

Zdroj: Čimelický zpravodaj 04/2013

Pokračování: Historie Čimelických výstav 1972-1982